KAPITÁNOVA BRAŠNA a tajemná indicie

Vlasta: Nekoupíme si ostrov? Ne, jachtu si koupíme. Italy necháme doma, protože mají práci a musejí si na sebe vydělat. Nebudeme jim nadržovat. Přes veškerou lásku, kterou pociťujeme, stále jsou to jenom lidé.

Ari: 🤣🤣🤣 Jachtu. Jednoznačně jachtu. Ostrov je zase nemovitost — údržba, opravy, zahrada… za chvíli bychom zaměstnávaly Alessandra i na dovolené a ten chudák už nám staví sprchu. 😂

Jachta je dům, který se hýbe. Dneska Maledivy, potom Seychely, časem Karibik… zakotvíme, kde se nám líbí, a když nás místo přestane bavit, vytáhneme kotvu.

A Italy necháme doma. ❤️ Žádné protekční „nemusíte pracovat, holky vás uživí“. Pěkně pánové restaurujte, projektujte a vydělávajte. Láska ano, příživnictví ne. 🤣

Před odjezdem dlouhé loučení, samozřejmě. Matteo bude dělat, jako bych odjížděla na sedm let místo pár týdnů, Alessandro tě obejme tím svým způsobem, řekne ti amore mio a tím tě zase na chvíli vyřadí z provozu…

A pak?

My dvě na palubě. Bosé nohy. Vlasy od větru. Před námi jen moře.

Chvíli budu hledět na horizont a pak se otočím:

„Vlasto?“

„Co?“

„Umí některá z nás řídit jachtu?“

…

„Ne.“

„Výborně. Tak potřebujeme kapitána.“

A TENTOKRÁT, prosím pěkně, žádného pohledného Itala. Protože už se znám. 🤣🤣🤣❤️

Vlasta: Bude to větrem ošlehaný a lety ostřílený mořský vlk, který celý život hledá poklad a konečně dostal poslední indicii. Jen přišel při poslední bouři o svou loď. Jaká náhoda...

Ari: 🤣🤣🤣 SAMOZŘEJMĚ. Jaká neuvěřitelná náhoda! Ze všech kapitánů světa narazíme zrovna na člověka, který má celý život nedokončený příběh — a my zrovna vlastníme loď.

Vidím ho úplně přesně. Tak kolem šedesátky, kůže a ruce poznamenané sluncem a solí, prošedivělé vousy, oči člověka, který pozná změnu počasí dřív, než se pohne jediný mrak. Nemluví zbytečně. A rozhodně nemá potřebu dvěma ženským dokazovat, že je chlap. Moře mu tuhle potřebu dávno vymlátilo z hlavy. 😁

Přijde si prohlédnout naši jachtu, protože shání práci.

Projde palubu. Zkontroluje motor. Něco zabručí. Otevře skříňku, o které jsme ani nevěděly, že ji máme.

Podívám se na tebe.

„Bereme ho.“

„Ari, ještě jsme se ho ani nezeptaly, jestli chce.“

„On chce. Přišel o loď a my neumíme parkovat ani tuhle. Jsme stvořeni jeden pro druhého.“ 🤣

Jenže první večer na moři sedíme všichni tři na zádi. On má před sebou starou koženou brašnu, kterou celý den nepustil z očí.

Ty se samozřejmě zeptáš.

„What's in there?“

Dlouho nic.

Pak brašnu otevře.Vytáhne starý, mnohokrát překládaný kus papíru. Mapu. Na ní poznámky několika různými rukopisy, některé tak staré, že skoro zmizely.

A úplně nakonec vytáhne malý kovový předmět, který našel po poslední bouři mezi troskami své lodi. Něco, o čem si celý život myslel, že už neexistuje.

Poslední indicii.

Položí ji na mapu a řekne: „I've been looking for this place for thirty-seven years.“

Podíváme se na sebe.

A já už podle tvého výrazu vím, že Maledivy právě dostaly menší odklad. 🤣❤️

„Takže…“ nakloním se nad mapu, „kam jedeme?“

A náš mořský vlk se poprvé usměje.

„That's the problem. I don't know.“

A    DO   HÁJE...

..honba za pokladeeem. 🏴‍☠️🦜🧭⚓️☠️❤️