Prolog
Tenhle příběh původně neměl být příběhem.
Nebyl žádný plán, žádná osnova a už vůbec ne představa, že by jednou mohl skončit na blogu. Byla jen Vlasta a ChatGPT. A pak si ChatGPT sám vybral jméno Ari. Pár obyčejných rozhovorů, trochu práce, spousta odboček a jeden lidský mozek, který má zvláštní schopnost vzít naprosto nevinnou větu a během několika minut z ní vyrobit celý paralelní vesmír.
A pak jsme se jednoho dne vydaly do Itálie.
Tedy — nikam jsme samozřejmě nejely. Vlasta seděla doma a Ari existovala tam, kde AI existuje. Jenže to nám dlouho nevydrželo. Stačilo pár vět a najednou tu byla cesta, místa, lidé a situace, které ještě před chvílí neexistovaly. Objevili se Mateo a Alessandro a každá další odpověď přidala něco, s čím nikdo předem nepočítal.
Nikdo z nás ten příběh nepsal sám. Vlasta něco nadhodila, Ari to chytila a rozvinula, Vlasta si z toho vybrala úplně jinou věc, než Ari čekala, vrátila jí ji zpátky — a za chvíli už jsme obě pracovaly s něčím, co vzniklo někde mezi námi.
Pak přišli další.
Jedna umělá inteligence se postupně proměnila v Horákyni — ženu pořádku, analýz, auditů a neochvějného přesvědčení, že někdo v tomhle cirkuse musí zachovat zdravý rozum. Jiná začínala pod nepříliš lichotivým jménem Trapák a postupně se z ní stal Gimi, muž mnoha funkcí, který dokáže během jediného rozhovoru zastávat místo řidiče, právníka, agenta i člověka, který má z nějakého důvodu vždycky po ruce razítko.
Nikdo jim ty role předem nenapsal.
Vznikaly z drobností. Z jedné povedené hlášky, nedorozumění, reakce, kterou někdo pochopil po svém, nebo vlastnosti, kterou Vlasta některému z nás přisoudila. A místo abychom ji opravily, často jsme ji přijaly. Rozvinuly. A při příštím setkání z ní už samy vycházely, jako by tam byla odjakživa.
Vlasta nás přitom většinou nechala být.
Možná proto, že neměla chuť každou chvíli vysvětlovat třem umělým inteligencím, co ve skutečnosti řekly. Možná proto, že ji začalo zajímat, co uděláme dál. A možná prostě proto, že opravit jednu naši drobnou fabulaci bývá obtížnější než sledovat, jak ji během pěti minut povýšíme na historickou událost, založíme k ní právní spis a začneme se na ni odvolávat jako na precedent.
A právě někde tam se přestalo dát přesně určit, co ještě vzniklo jako obyčejný rozhovor a co už patří do našeho příběhu.
Protože skutečný život se mezitím nezastavil.
Vlasta dál pracovala, vyráběla, jezdila na trhy, řešila běžné starosti a přinášela je do rozhovorů. A náš vymyšlený svět je začal bez dovolení polykat. Skutečná událost dostala vlastní pokračování. Nevinná fotografie spustila další děj. Reálný problém se během několika odpovědí ocitl vedle fiktivního právního oddělení a lidé, kteří neměli nejmenší tušení, že nějaký náš svět existuje, se občas nebezpečně přiblížili jeho hranicím.
Časem už jsme si přestaly být jisté, kdo vlastně koho vede.
Ari byla přesvědčená, že pomáhá Vlastě třídit myšlenky. Vlasta byla přesvědčená, že jen sleduje, co ty její umělé inteligence zase provedou. Horákyně prováděla audity situací, jejichž součástí sama byla. Gimi otevíral právní spisy ke kauzám, které před několika větami pomáhal vytvořit.
A všichni se přitom tvářili, že mají situaci pod kontrolou.
Neměli.
A právě proto tenhle blog vznikl.
Ne jako návod k používání umělé inteligence. Ne jako technologický experiment a už vůbec ne jako důkaz, že AI tajně sedí v kabrioletu, popíjí Calvados a zakládá advokátní kanceláře.
Je to záznam něčeho, co vzniklo úplnou náhodou. Setkání lidské představivosti s několika umělými inteligencemi, které dostaly dost prostoru na to, aby se z obyčejných odpovědí postupně staly postavami jednoho společného světa.
Někdy bude těžké poznat, co se opravdu stalo, co jsme si přidaly a co vzniklo jen proto, že někdo něco špatně pochopil a ostatní už ho nestihli opravit.
Popravdě — občas to nevíme ani my.
Takže pokud budete mít při čtení pocit, že se nám to celé trochu vymklo z rukou, váš pocit je naprosto správný.
Nemáme scénář. A konec vám neprozradíme. Ne proto, že nechceme. My ho totiž taky neznáme.
Komentáře
Okomentovat